Letošní svatby jsou hodně poznamenané pandemií koronaviru. Mnohé páry musely svůj vysněný den přesunout na neurčito nebo naprosto odstoupit od své původní představy. Pak jsou ale ti, které naopak až nastalá situace dovedla k tomu, že mohli prožít skutečnou svatební pohádku podle svých nejhlubších přání. Jako třeba Míša, které teď předáváme slovo.
Ráda bych se s vámi podělila o svou svatbu snů, kterou se stala až díky pandemii. Zasnoubili jsme se koncem loňského června a já začala pomalu, ale jistě hledat místo naší svatby. Jelikož mi manžel řekl, že si mě vezme kdekoliv, hlavně, aby se to líbilo mně, nechal mi naprosto volnou ruku, co se týče plánování.
Vždy jsem chtěla svatbu na statku, se zvířaty, v přírodě. Bohužel všechna místa, která se nám líbila a odpovídala našim poždavkům, byla nad náš rozpočet. Nakonec jsme se rozhodli pro svatbu v pražském Klementinu s následný rautem v nedaleké restauraci. Bylo to krásné, ale něco tomu chybělo.
Jediné, co z mých původních plánů zůstalo nezměněné, byl fakt, že nechci bílé svatební šaty, ale nevěděla jsem přesně jaké. Jednou večer mi mamka poslala odkaz na článek se slovy: „To jsou šaty pro tebe, to jsi ty.“ Článek byl o duhových svatebních šatech a mamka měla pravdu, to byly šaty pro mě.
Původní plány stopl nouzový stav
Začátkem podzimu jsme měli již místo, šaty a já začala vyrábět pozvánky a nakupovat všechny možné nezbytnosti. Po novém roce jsme pozvánky rozdali a vše běželo podle plánu.
A pak přišla pandemie. Jelikož jsme měli termín 24. 4., začínala jsem se pomalu smiřovat se změnou svatebního data. Naštěstí nám všichni dodavatelé vyšli vstříc a zálohy byli ochotni převést na nové datum. Jenže, to byla otázka. Jaké datum? Jaké místo? A tak jsem si řekla, co když je to znamení, co když se mám pokusit o svou vysněnou svatbu?
Řešila jsem to doma, s rodiči, se svědkyní a ta mi navrhla, že by mi mohla ona a její rodina půjčit na mou svatbu jejich jezdecký areál v Úžici u Kralup, protože je teď zrovna volný, akorát se tam nikdy svatba nekonala. Byli jsme neskutečně nadšení, a tak jsme během dvou měsíců a velké pomoci rodiny, kamarádů a dodavatelů naplánovali svatbu na 10. 7.
Svatební den snů
A teď už ke svatebnímu dni. Předpověď původně hlásila liják, nakonec bylo hrozné vedro 32 stupňů, ale naštěstí foukal aspoň vítr. Přípravy v den svatby jsem si moc užila, i díky mé svědkyni jsem nebyla ani trochu nervozní. Na svatbu bylo pozváno 35 lidí, takže jen rodina a pár nejlepších přátel. Všichni se sešli na druhou hodinu. Od tří byl obřad.
Obřad byl na louce pod vrbou a já k oltáři přijela na svém koni. Byl to užasný pocit. Také to bylo ten den poprvé, co jsem viděla svého nastávajícího, který na mě čekal u oltáře. Oddávala nás přítelkyně mého táty, skvělá Sofia Pavala z Unitarie, a obřad byl krásný, osobní a dojemý.
Focení nám zajistila moje kamarádka Patricie Mazuchová, která mě, i jiné, už léta fotí na jezdeckých závodech. Asi i díky prátelské atmosféře jsem si focení užila nejen já ale i Dan, který se vážně nerad fotí. Po focení následoval raut, který byl užasně zorganizovaný hlavně díky dodavatelům z eMBe pivovaru a cateringu Golem a hlavně díky mé mamince, která měla vše na starosti. Seděli jsme na paletových sedačkách pod party stanem, nebo venku na sedacích pytlích. Nejdřív byl studený raut a večer nás čekalo ještě grilování.
A to už z nás spadly zbytky trémy a my si mohli užít náš první tanec a skvělé jídlo a pití, se všemi, které máme rádi. Takže, ač by se to ve chvíli rušení původní svatby nezdálo, nakonec se nám splnila všechna naše přání a my ruku v ruce vykročili do nové etapy života.
Zdroj: Michaela Djordjević Lančová
